Emil Hodil Granát Do Atomové Elektrárny

Nikdy jsem si nemyslela, že po pár měsících co se pořádně učím na kytaru půjdu na koncert (nevzrušujte se, byli tam jenom lidi z naší kytarové školy a asi 50 tleskajících, z toho málem polovina mé drahé příbuzenstvo). Ale stalo se a já docela úspěšně absolvovala svoje první pidi-midi vystoupeníčko.
Zaznělo zhruba dvacet oškubaných, zjednodušených a míň nadupaných (=akustických) vystoupení. Nejmladším účinkujícím mohlo být kolem 9 let a nejstarší by se mohli kamarádit s mým taťkou. Každý hrál/zpíval (odvážnější oboje) jednu nebo dvě písničky dle svého výběru, tudíž se kavárnou ozýval nesmrtelný Hlídač krav, Someone like you, nebo Nothing else matters. Já se vytasila s Darling od Vypsané Fixy a Can't repeat od The Offspring. Zkazila jsem to jenom trošku, takže se můžu hrdě poplácat po rameni, yay!

Za dva týdny bude na Zelňáku další koncert, který se okoření pokusem o zahrání tří písniček asi v deseti lidech. Konkrétně se jedná o Jingle Bells, Merry Christmas (War is over) a Let it snow. No, uvidíme... Vzhledem k tomu, že bude beztak největší kosa, doufám, že se mamka slituje a koupí mi svařák, nebo něco.
Včera jsme měli zkoušku, aby to společné hraní vypadalo trochu slibně a víte co? Doufám, že moje dítko bude introvertní intelektuál, protože jinak mu asi urazím jeho krásnou hlavinku. Děti mám ráda, ale jejich potřeba přestávky po pátém přehrání písničky, praní se, neustálé drbání do kamery a neschopnost nesahat na kytaru zatímco jim lektorka něco vysvětluje mě nezanechává zcela klidnou.
Dneska jsem byla (opět) v kině na filmu Lásky čas (About time), od režiséra Lásky nebeské, Notting hill a Pirátů na vlnách. To prostě musí být dobrý! A měla jsem pravdu. Je to moc pěkný - žádný trapný pokusy o humor, nenudila jsem se. A to je vlastně všechno co od filmu chci. A Bill Nighy? Ten je pořád sexy, to musíte, milé dámy, uznat.
A zase si dovolím rozšířit vám hudební rozhled a přidávám odkaz na dobrou náladu: http://bandzone.cz/zelenakonev - dokonalý, dokonalý, dokonalý!

Děkujeme za zájem, ale...

...na dané místo jsme vybrali vhodnějšího kandidáta.

Od září si sháním brigádu. Není to tak, že bych ji potřebovala kvůli penězům, ale prostě chci něco dělat (já vím, já vím.).

A tak jako idiot rozesílám fotky, životopis... Na "Dobrý den, zaujala mě Vaše nabídka brigády..." jsem si tak zvykla, že to málem píšu do mailu i mamce, když se s ní na něco domlouvám. To, že mě nechtějí mi napsali jenom jednou, jinak se ani na to nezmůžou.

Až minulý týden mi odepsali ze Subway, kam jsem celá natěšená dneska šla na pohovor, i když s nepříjemnou předtuchou, že se na můj životopis předem nepodívali. A Agátka vyhrává zlatýho bludišťáka, protože: "1998.. Prosím tě, kolik ti je?!". Takže jsem si odseděla svých deset minut hanby, když se slečen z vysokých škol vyptávala na jejich pracovní zkušenosti. Do poslední chvíle jsem udržela milý úsměv a pěsti pod stolem, načež jsem se zvedla, rozloučila a smířila se s tím, že moje jediná možnost je kývnout týpkovi na úklid bytu. Docela paradox, že? 

Kdyby ovšem lidé v Subway nebyli líní, tak jsem si mohla ušetřit cestu a nepříjemný pocity. Ale to by bylo moc práce, tak prostě napíšeme všem ať přijdou na pohovor!

A od lidí bez mozku se přesouváme k dalším postiženým a to k lidem bez očí.

Teda myslím. Kdo se zdravým rozumem by si totiž koupil tyto boty? 

Nebo ještě hůř, tyhle?

Omlouvám se všem příznivkyním, ale tohle je přece fakt hrozný... Chápu to, jako papuče na doma, ale dát za ně 1200,-? A chodit s tím ven?

Zaprvé to hrozně ničí nohu (podívejte se někdy, jak chodí majitelky těchto bot na jedné sešmajdané půlce) a zadruhé se vám všichni stejně rýpaví jako já budou smát.

Jojojo, žij a nech žít, bla bla bla... Nemůžu nechat být někoho, kdo si obuje toto a vyjde s tím mezi lidi. Protože nemá daleko k tomu, aby někoho ve slabé chvilce zabil.

Tohle. Prosím. Ne.

Vypadá to jako jezdecký pérka, kterým se někdo snažil pomstít. A to tak, že hodně.

Mimochodem další "módní" věc. Vezměte nejobyčejnější gumový pérka, nalepte na ně ozdoby a hurá do prodeje!

A tento koutek hrůzy zakončíme největším zločinem páchaným hlavně značkami typu H&M, C&A, New Yorker... 

Připravte si pytlíky, přichází kus šatstva, při pohledu na nějž mám nutkání mlátit hlavou o chodník...

Souhlasíte se mnou v některých bodech? Případně co leze na nervy vám, ať už v oblečení či chování?

A protože jsem trošku narcis, tak vám sem hodím i fotku své maličkosti ze včerejška... 

Hláška, která mě vedla k oblečenoidní části článku:"Kašli na to a pojď se smát lidem jak normálně."

Mějte se krásně!

Podívej se, přečti si...:

Plán útěku (Escape plan) - Nejsem na akční filmy, vážně ne. Ale Plán útěku dávají zrovna v kinech a mě to překvapivě zaujalo. Tak jsem čapla přítele a vyrazili jsme. Doufala jsem, že to nebude úplná ptákovina a taky nebyla. Koupili jsme si lístky u nejprotivnějšího chlápka co v tom kině pracuje (no vážně. Za toto by se mělo vyhazovat. Existují desítky lidí, kteří by byli rádi, kdyby pracovali v kině, místo aby roznášeli letáky a usmívali by se na vás, jako byste jim vyléčili rakovinu, tak proč tam je někdo takovej?!) a vydali jsme se do sálu převážně zaplněného páry a dvojicemi kamarádů. 

Film byl o tom, že se jeden chlápek, Ray Breslin, živí tím, že se nechává zavírat do vězení a hledá cesty, jak z nich uprchnout. Dostane nabídku za hrozně moc peněz, aby šel do dalšího vězení, kde se to ale pokazí a on se nemá jak spojit s lidmi se kterými pracuje a aby to nebylo málo, celý tento komplex je postaven tak, aby se z něj nedalo utéct, jelikož se jeho ředitel řídí radami, které Ray vydal dříve jako knihu. Aby se od tam dostal, potřebuje pomoc. A tak se jeho přítelem stává další vězeň, Emil Rottmayer.

Musím říct, že se mi dlouho něco nelíbilo tak jako toto a radím vám dobře, dejte za to těch 150Kč, stojí to za to.

Nejsem jako vy, Jodi Picoultová - Toto je moc pěkná knížka, kterou jsem mamce sebrala z knihovny, ale i když ji nemám dočtenou, tak ji mohu jen doporučit.
Jacob, o kterém je celá kniha, je osmnáctiletý kluk, který má diagnostikovaný Aspergerův syndrom, žije s matkou a mladším bratrem. Kniha, i když se tváří jako detektivka, se spíše zaměřuje na Jacobův autismus a popisuje jeho zvláštní zvyky, pravidla a reakce na věci, které se vyskytují v každodenním životě, což oceňuji. Jacob se zajímá o forenzní vědy, zná nazpaměť snad všechny zákony, zkoumá doma otisky prstů a občas se objeví na místě, kde došlo k vraždě. Když někdo zabije Jacobovu lektorku Jess, on je jeden z podezřelých a dál se děj motá kolem důkazů a výslechů ohledně Jessiny vraždy. Každá kapitola je psána z pohledu jiné postavy (Jacob, jeho matka, jeho bratr, policista, právník.).
Je to hodně zajímavé čtení a pokud vás autismus nějakým způsobem zajímá, tak byste ji neměli nechat být.

Slečna Jairová - Včera jsme byli s děckama v divadle na této zvláštní hře a popravdě řečeno vůbec nevím, co si o tom myslet. Na jednu stranu to bylo geniální, chvílemi jsem měla fakt strach, nechyběl tomu vtip, ale na druhou to byla pytlovina plná, podle mě, zbytečných věcí, která nedávala smysl. Ale možná jsem to jenom nepochopila, že jo.
Slečna Jairová je šestnáctiletá dívka, která umírá na nemoc, které nikdo nezná původ ani léčbu. Po její smrtí vyráží její snoubenec hledat nějakého čaroděje, který ji opět probudí. To se ale neukáže jako dobrej nápad, protože Blandina (?) není jako předtím, ale asi ani předtím nebyla moc normální. Každopádně jí docela solidně jebe a rodina to přestává považovat za úplně nejlepší nápad...
Bylo to zvláštní. Celkově se mi to asi líbilo, ale bude to individuální záležitost a určitě ne pro děti.
Asi jsme puberťáci, ale myslím, že hlášky typu: "Vem mě pod svůj rubáš." a "Jako bych... cítila tvůj... tvrdý... kornatý úd..." už nikdy nezapomeneme. :D (Ve videu to najdete někde kolem čtvrté minuty.)

Lenost vládne Agátě

Protože musím po operaci nějakou dobu vydržet v klidu doma (no problem! Dejte mi notebook, peřinu, doplňujte mi jídlo a už nikdy neopustím své doupě.), tak jsem se celý tento týden válela, i když mi to trochu kazí fakt, že byly do středy ve většině škol prázdniny. Ovšem, mám v záloze další triumf... naši odjeli v neděli do Maďarska a dům zůstal v mé a bratrově péči. *ďábelský smích*

Toto samo o sobě by asi žádnou velkou pozornost nevyvolalo, proto přicházím s popisem mého dokonalého dne...

Ráno kolem osmé hodiny můj velký bratr odchází na brigádu, což mě nechává chladnou a spící. Říkejte mi Sněhurko. Já se probouzím o krásné dvě hodinky později, abych se patnáct minut protahovala a přemýšlela, jestli ještě budu spát, anebo teda vstanu. Většinou se mi nechce plýtvat časem a z postele vstávám, načež scházím do kuchyně pro něco na jídlo. Po návratu do pokoje si opět zalízám do peřin doufajíc, že mi nevychladly a beru na klín notebook. A tuto polohu zachovávám do doby, než mám žízeň/hlad/chci na záchod/mi někdo volá a musím pro mobil na stůl. Kolem druhé - třetí se zvedám z postele a moje dvě části vedou malou válku, jestli budu obědvat v pyžamu, nebo už by to bylo moc. Má méně lemroidní stránka vyhrává a jdu obšťastnit kuchyni svým kulinářským uměním. Kydnu obsah předchystaných krabiček na talíř a zbytek nechávám na mikrovlnce. Poté se donutím ke krátkému okruhu po venku s chlupatým salámkem a vracím se do svého království, kde setrvávám až do večera. Sleduju seriály, filmy, volám s pár vyvolenými na skypu... Poté zopakuji stejný proces jako při přípravě oběda, akorát s jiným pokrmem a pokračuji ve svém nicnedělání. Bratr se vrací někdy pozdě večer, ale já se z postele vyhrabu zase až ráno.
Přiznejte se, kdo z vás je na tom s aktivním přístupem k životu stejně jako já?

Na jeden den pirátem

Víkend se nesl v duchu seznamování s neznámými lidmi a cizím prostředím, aneb "oslava narozenin kamarádky mé kamarádky, kde budou její kamarádi". 
I přes moji nespolečenskou povahu mezi lidmi co neznám a častou neschopnost bavit se tím, čím se baví ostatní, jsem si to maximálně užila. 
Jediný nepříjemný moment, který mě docela rozčílil nastal v autobuse, kde řidič prodal mé kamarádce jízdenku za 30,-, když mě stála 72,-. Podotýkám, že byla úplně stejná! Jo, chlape, ty víš jak potěšit.


Zrak jako snad nejdůležitější smysl

Odmalička jsem měla na obou očích šedý zákal.

Šedý zákal - katarakta je nemoc oka, kdy se čočka zakalí a pacient vidí, jako by se díval přes špinavé sklo nebo pomalu zamrzající okno. Nemoc se dnes léčí nahrazením zakalené lidské čočky tenkou umělou čočkou.

Úplně bych neřekla, že jsem viděla jako přes špinavé sklo, ale ono se to moc nedá popsat. Prostě jsem viděla velký h... nic. 
Jako jedna z mála jsem se s tím narodila a konečně nadešel čas, aby mě toho definitivně zbavili. Umělou čočku do pravého oka mi dávali v květnu (myslím...) a včera mi zoperovali i to druhé. Mohla jsem si vybrat, jestli chci vidět do blízka a na dálku mít brýle nebo naopak. Z praktických důvodů jsem zvolila druhou možnost.
Ráno v sedm jsem měla být na klinice. Tak se taky stalo a rozkapali mi oči, přičemž si se mnou sestřička povídala o gymplech v Brně, že se její dcera nemůže rozhodnout. (Ano, personál bych chtěla hrozně moc pochválit. Konečně někdo, kdo se netváří jako bych mu snědla snídani.)
Operace měla proběhnout v celkové anestezii, protože jsem přece jen dítě a paní docentka měla strach, že bych neudržela oko v klidu. Vůbec mi to ale nevadilo, protože při lokální to lehce cítíte. 
Ten nejmilejší doktor, jakýho jsem kdy poznala mě teda uspal a tak po půl hodince mě probudili. Musím se přiznat, že jsem z nějakýho důvodu hrozně plakala a bolelo mě v krku z té trubky, kterou jsem v něm měla. Přehodili mě na lehátko a odvezli na chodbu, kde jsem po chvíli usnula. Po probuzení jsem se dívala oknem asi na tři operace - chuťovka. Každýmu kdo šel kolem jsem sdělila, že je mi dobře a chci jít domů a nikdo mě neposlouchal. Tak jsem se nudila dál, dokud pro mě výše zmíněný anesteziolog nepřišel, nevytáhl mi kanylu z ruky a nepustil mě se převlíct. 
Při čekání na mamku jsem si vyslechla co všechno mají s očima a s tělem všechny babičky, kterým zrovna rozkapávali oči. 
Pak už jsem jen jela domů a od té doby si užívám opečovávání.
Jinak z operace si nic nepamatuju, jen mě chvíli po ní řezalo a svědilo to oko, ale dalo se to vydržet. Plus ta ruka, ale komu dělá dobře, když má něco bodlý v ruce a visí mu z toho šňůra co vede k pytlíku s tekutinou, že...

Vezmeš si mě, Jacku?

Pokud je tu někdo, kdo má nějakou podobnou vadu zraku, nebo ho čeká jakákoli operace, tak se zbytečně nebojte. Doktoři ví co dělají a budete v pohodě! :)



A zakončíme to malým hudebním tipem...

Byt či ne-byt?

Buenas tardes, moji milí!
Pátek je u nás uklízecí den (teda, mamka něco dělá pořád, ale jen v pátek se k ní pravidelně přidávám). 
Nějak zjišťuju, že mi uklízení moc nevadí, ale nemám v sobě žádnej "spouštěč", kterej by mi hlásil, že je potřeba uklidit. To znamená, že si vesele a spokojeně žiji v prachu, zaházená věcmi. 
Tudíž nechápu, proč mamka každý odpoledne lítá jak hadr na holi, aby přivedla dům do perfektního stavu a mě k šílenství. 
A tak si každý pátek s vysavačem v ruce přísahám, že nikdy nechci dům. Nevidím na tom nic skvělýho. Pokud vás teda představa neustálýho uklízení a starání se nějak zvráceně neláká. Ale za to se nestyďte, existují stovky prapodivných úchylek a zájmů.
Pojďme si tedy sepsat malý seznam důvodů, proč nemít dům.

1. Náklady - co si budem povídat - všechno je tak strašně drahý! Pozemky, stavba domu/rekonstrukce... A přitom je na světě tolik krásných věcí, které jen čekají na mou peněženku. 
2. Úklid - myslím, že výše už bylo řečeno vše.
3. Zahrada - budete mi platit zahradníka? Fajn, sem se zahradou!
4. Zvířata - zdá se mi to, nebo je skoro povinnost mít psa, když máte dům? Omlouvám se všem, co ty čtyřnohý příšery zbožňují, ale... nemám ráda psy.
5. Moc místa - zní to trochu divně, ale výhodou bytu je na jednu stranu místo (nemyslím teď extrém typu šest dospělých v bytečku 2+1). Všechny děti se v telecích letech začnou "vzdalovat" od rodičů - přestanou se s nimi bavit, dívat na televizi... Maminka se stává jen kuchařkou a bankou (promiň, mami). Každopádně mi přijde, že když bydlí rodina v menším prostoru, tak spolu lépe komunikuje, nerozdělí se tolik na část dospělou, která se dívá na dokumenty a na část dětskou, která se schovává v pokoji.

A jak jste na tom vy? Radši vilu, nebo kamrlík? Případně mi dolů napište další bod do mého anti-casa listu.

Vzhledem k tomu, že bohužel nemám tolik zajímavých věcí co bych vám sdělovala mě napadlo, že bych třeba otevřela své nitro (ach...) a přidala vám sem pár občas-se-rýmujících slátanin. Co vy na to? :)

Teď vám jen přeji krásný a pohodový víkend!

A.

Všichni běžte do háje, nevyšel mi vztah!

Řekněte mi jednu jedinou věc - proč si proboha málem všichni myslí, že když se jednou zklamou, tak že už nemají šanci na další lásku?

Přijde mi, že je to velký trend této doby spolu s "depkama", které ale teď nebudu nijak rozebírat, Magda to tady napsala přesně.

Por ejemplo: Mladá slečna, kolem patnácti let se zamiluje. Začne se pokoušet onoho vyvoleného upoutat, ten si jí všimne a zjistí, že ji má vlastně taky rád! Ona je šťastná jako blecha, on taky. Vztah trvá první měsíc... Druhý měsíc... Třetí, čtvrtý... A máme z toho půlrok! Ano, už je to vážné. Bohužel kluk začne mít rád jinou/podvede/posune se jinam než je jeho přítelkyně a rozejdou se. Jejich společní přátelé se rozdělí na dvě poloviny - tým ona, tým on! A tím to všechno začíná.

Je smutná - chápu. Je naštvaná - chápu! Ale proč pak poslouchám řeči typu: "Všichni kluci jsou stejný svině!", "Už nikdy nebudu nikomu věřit...", "Nikdy nikoho nepotkám!"?

To aby se pak nikdo s nikým nerozcházel ze strachu, že by se ten druhej zabil.

Co se vlastně stalo?! Vždyť dotyčné ublížilo jedno tele, ne všichni kluci na světě. A upřímně, holky... Divíte se, že nemáte krásnej vztah s chytrým, rozumným klukem, ale vždyť každýho by odehnala nenávist k jeho pohlaví a melodramatický kecy. Prvních pár rozchodů je podle mě na citáty o tom, kolik jsme si toho prožily dost málo.

Všechny nás ta "pravá láska" dřív nebo později čeká a proč házet flintu do žita ve chvíli, kdy někomu nejsme dost dobrý. Přijde další a bude mnohem lepší než ten předchozí.

Bolí to, ale není to konec všeho.

Tím ale určitě nechci nijak nechci zesměšňovat žádný cit, nejsem zastáncem lidí, kteří vykládají, že v pubertě nevíme co je to láska a nemůžeme se zamilovat. Spíš mě rozčilují slečny, které v této věci hrají divadelní představení o rozpadu jejich života, i když všichni víme, - a i ony to určitě ví - že za půl roku se jim bude líbit ten "blonďák ze třeťáku".

Jak jsme se srazili

Už od úterka jsem balila oblečení, sháněla spacák a přemýšlela, jak co nejefektivněji zkombinovat oblečení, abych nezmrzla a v pátek jsem neohroženě vyrazila s krosnou na zádech vstříc novým dobrodružstvím (fajn, jenom autobusu). Po nekonečné cestě, která se k radosti mé i mých vyzvedávajících protáhla na tři hodiny, jsem v Chrudimi opustila svoje čestné místo u okýnka a zjistila, že celou dobu sedím několik řad za kamarádem, aniž by to jeden z nás tušil. Poté jsem s partou vedoucích dorazila do tábořiště a sraz našeho táborového turnusu mohl začít. 

Pátek večer byla klasika - oheň, špekáčky, kečup, chleba, sdělování si všeho, co se za ten měsíc událo a následný boj o místa co nejblíž u krbu. Později v noci se z toho pro vítěze nevyklubal úplně nejlepší nápad, jelikož si málem upekl nohy. 

Po krásných cca 5 hodinách spánku jsme se probudili do hrozné kosy, která ke všeobecnému nadšení trvala až do podvečerních hodin, kdy se změnila na ještě větší kosu. 

V sobotu se měl odehrát hlavní program a tak se taky stalo. Stihly se čtyři hry, ve kterých mezi sebou soupeřilo šest týmů složených z vedoucích i táborníků. 

Když se nehrálo, tak se povalovalo. Nejzajímavější disciplínou víkendu se stalo házení žaludů do vzdáleného kýblu. Jinak se chytal bronz přes tři vrstvy a rukavice, nebo se hrálo na kytaru. 

Večer proběhlo vyhodnocení her a neúspěšné týmy musely splnit úkoly zadané na začátku dne týmům vítězným. A tak se krčmou minutu ozývalo vytí, kterému říkali jódlování a až do neděle trvalo oslovování členů oddílu zelených "Vaše Veličenstvo" a vysekávání poklon. Dále pak ještě proběhla "spartakiáda" a divadlo na počest modrých, umývání nádobí a zpodobňování určitých vyvolených jako bohy. 

Kolem osmé - deváté hodiny se rozjela diskotéka, která nadchla i ledničku a ta pak vesele skákala do rytmu starších i novějších hitů. "Triskoška" trvala asi do jedné hodiny, načež jsme všichni zapadli do spacáků a odpadli.

Dnes ráno proběhla neoficiální soutěž, která spočívala v tom, že se člověk bude podílet na úklidu tábora jak nejmíň to půjde. V poledne už jsme se loučili a s rampouchy u nosů jsme se vrátili domů k čekání na léto.

Příčina smrti? Osmistovka!

Jestli něco nesnáším víc než sporty, tak jsou to další sporty.

Vybíjená, sprint, kliky, šplh, ježdění na kole... - moje noční můry. Nevidím nic záživného na gymnastice, posilování, nebo skoku do dálky a upřímně nikdy nepochopím nadšence, kteří vesele chodí čtyřikrát týdně na tréninky. V podstatě jediné sporty který uznávám jsou: lyžování a závodní polehávání. Ani jedno se však v tělocviku nevede a proto dneska přišla moje (zatím ne, ale určitě to není daleko) smrt. Běh na osm set metrů.

Na našem, mnou nenáviděném, školním hřišti to dělá něco přes tři kolečka. Náš milý profesor mi na mou námitku, že 'to určitě neuběhnu' odpověděl, že pak tedy chcípnu. Tolik k podpoře mého okolí. No, neměla jsem jinou možnost a tak jsem statečně vyběhla s ostatními, nedělajíc si naděje o jiném umístění než posledním. Má nejlepší kamarádka prokázala solidaritu, jako nikdy předtím a ploužila se se mnou vzadu většinu trasy, což však mým nohám ani plicím nepomohlo - stejně jako pobavení spolužáci pořvávající z okraje dráhy.

Avšak vytrvala jsem a ke svému překvapení jsem se ani jednou nezastavila. Můj drahý hrudník se z toho ale vzpamatoval až asi po hodině a půl a nohy mě bolí ještě teď.

Myslím, že nejvýstižnější byl po hodině komentář mé kamarádky: "Já bych mu udělala masáž obličeje... Lopatou."

Začínáme!

¡Hola!

Tak i já se přidávám k početné skupině lidí, která publikuje své myšlenky prostřednictvím článků.

A kdo vlastně jsem?

V roce 1998 jsem si v nemocnici vylosovala jméno Agáta a tím se mohu (nečekaně) pyšnit až do dnešních dnů. Studuji druhým rokem šestileté gymnázium v Brně. Doufejme, že ne posledním. K mým koníčkům se řadí například pokusy o hru na kytaru, ježdění na koních, čtení a hledání dalších zajímavých způsobů, jak se vyhnout jakékoliv aktivitě.