Všichni běžte do háje, nevyšel mi vztah!

Řekněte mi jednu jedinou věc - proč si proboha málem všichni myslí, že když se jednou zklamou, tak že už nemají šanci na další lásku?

Přijde mi, že je to velký trend této doby spolu s "depkama", které ale teď nebudu nijak rozebírat, Magda to tady napsala přesně.

Por ejemplo: Mladá slečna, kolem patnácti let se zamiluje. Začne se pokoušet onoho vyvoleného upoutat, ten si jí všimne a zjistí, že ji má vlastně taky rád! Ona je šťastná jako blecha, on taky. Vztah trvá první měsíc... Druhý měsíc... Třetí, čtvrtý... A máme z toho půlrok! Ano, už je to vážné. Bohužel kluk začne mít rád jinou/podvede/posune se jinam než je jeho přítelkyně a rozejdou se. Jejich společní přátelé se rozdělí na dvě poloviny - tým ona, tým on! A tím to všechno začíná.

Je smutná - chápu. Je naštvaná - chápu! Ale proč pak poslouchám řeči typu: "Všichni kluci jsou stejný svině!", "Už nikdy nebudu nikomu věřit...", "Nikdy nikoho nepotkám!"?

To aby se pak nikdo s nikým nerozcházel ze strachu, že by se ten druhej zabil.

Co se vlastně stalo?! Vždyť dotyčné ublížilo jedno tele, ne všichni kluci na světě. A upřímně, holky... Divíte se, že nemáte krásnej vztah s chytrým, rozumným klukem, ale vždyť každýho by odehnala nenávist k jeho pohlaví a melodramatický kecy. Prvních pár rozchodů je podle mě na citáty o tom, kolik jsme si toho prožily dost málo.

Všechny nás ta "pravá láska" dřív nebo později čeká a proč házet flintu do žita ve chvíli, kdy někomu nejsme dost dobrý. Přijde další a bude mnohem lepší než ten předchozí.

Bolí to, ale není to konec všeho.

Tím ale určitě nechci nijak nechci zesměšňovat žádný cit, nejsem zastáncem lidí, kteří vykládají, že v pubertě nevíme co je to láska a nemůžeme se zamilovat. Spíš mě rozčilují slečny, které v této věci hrají divadelní představení o rozpadu jejich života, i když všichni víme, - a i ony to určitě ví - že za půl roku se jim bude líbit ten "blonďák ze třeťáku".