Emil Hodil Granát Do Atomové Elektrárny

Nikdy jsem si nemyslela, že po pár měsících co se pořádně učím na kytaru půjdu na koncert (nevzrušujte se, byli tam jenom lidi z naší kytarové školy a asi 50 tleskajících, z toho málem polovina mé drahé příbuzenstvo). Ale stalo se a já docela úspěšně absolvovala svoje první pidi-midi vystoupeníčko.
Zaznělo zhruba dvacet oškubaných, zjednodušených a míň nadupaných (=akustických) vystoupení. Nejmladším účinkujícím mohlo být kolem 9 let a nejstarší by se mohli kamarádit s mým taťkou. Každý hrál/zpíval (odvážnější oboje) jednu nebo dvě písničky dle svého výběru, tudíž se kavárnou ozýval nesmrtelný Hlídač krav, Someone like you, nebo Nothing else matters. Já se vytasila s Darling od Vypsané Fixy a Can't repeat od The Offspring. Zkazila jsem to jenom trošku, takže se můžu hrdě poplácat po rameni, yay!

Za dva týdny bude na Zelňáku další koncert, který se okoření pokusem o zahrání tří písniček asi v deseti lidech. Konkrétně se jedná o Jingle Bells, Merry Christmas (War is over) a Let it snow. No, uvidíme... Vzhledem k tomu, že bude beztak největší kosa, doufám, že se mamka slituje a koupí mi svařák, nebo něco.
Včera jsme měli zkoušku, aby to společné hraní vypadalo trochu slibně a víte co? Doufám, že moje dítko bude introvertní intelektuál, protože jinak mu asi urazím jeho krásnou hlavinku. Děti mám ráda, ale jejich potřeba přestávky po pátém přehrání písničky, praní se, neustálé drbání do kamery a neschopnost nesahat na kytaru zatímco jim lektorka něco vysvětluje mě nezanechává zcela klidnou.
Dneska jsem byla (opět) v kině na filmu Lásky čas (About time), od režiséra Lásky nebeské, Notting hill a Pirátů na vlnách. To prostě musí být dobrý! A měla jsem pravdu. Je to moc pěkný - žádný trapný pokusy o humor, nenudila jsem se. A to je vlastně všechno co od filmu chci. A Bill Nighy? Ten je pořád sexy, to musíte, milé dámy, uznat.
A zase si dovolím rozšířit vám hudební rozhled a přidávám odkaz na dobrou náladu: http://bandzone.cz/zelenakonev - dokonalý, dokonalý, dokonalý!

Děkujeme za zájem, ale...

...na dané místo jsme vybrali vhodnějšího kandidáta.

Od září si sháním brigádu. Není to tak, že bych ji potřebovala kvůli penězům, ale prostě chci něco dělat (já vím, já vím.).

A tak jako idiot rozesílám fotky, životopis... Na "Dobrý den, zaujala mě Vaše nabídka brigády..." jsem si tak zvykla, že to málem píšu do mailu i mamce, když se s ní na něco domlouvám. To, že mě nechtějí mi napsali jenom jednou, jinak se ani na to nezmůžou.

Až minulý týden mi odepsali ze Subway, kam jsem celá natěšená dneska šla na pohovor, i když s nepříjemnou předtuchou, že se na můj životopis předem nepodívali. A Agátka vyhrává zlatýho bludišťáka, protože: "1998.. Prosím tě, kolik ti je?!". Takže jsem si odseděla svých deset minut hanby, když se slečen z vysokých škol vyptávala na jejich pracovní zkušenosti. Do poslední chvíle jsem udržela milý úsměv a pěsti pod stolem, načež jsem se zvedla, rozloučila a smířila se s tím, že moje jediná možnost je kývnout týpkovi na úklid bytu. Docela paradox, že? 

Kdyby ovšem lidé v Subway nebyli líní, tak jsem si mohla ušetřit cestu a nepříjemný pocity. Ale to by bylo moc práce, tak prostě napíšeme všem ať přijdou na pohovor!

A od lidí bez mozku se přesouváme k dalším postiženým a to k lidem bez očí.

Teda myslím. Kdo se zdravým rozumem by si totiž koupil tyto boty? 

Nebo ještě hůř, tyhle?

Omlouvám se všem příznivkyním, ale tohle je přece fakt hrozný... Chápu to, jako papuče na doma, ale dát za ně 1200,-? A chodit s tím ven?

Zaprvé to hrozně ničí nohu (podívejte se někdy, jak chodí majitelky těchto bot na jedné sešmajdané půlce) a zadruhé se vám všichni stejně rýpaví jako já budou smát.

Jojojo, žij a nech žít, bla bla bla... Nemůžu nechat být někoho, kdo si obuje toto a vyjde s tím mezi lidi. Protože nemá daleko k tomu, aby někoho ve slabé chvilce zabil.

Tohle. Prosím. Ne.

Vypadá to jako jezdecký pérka, kterým se někdo snažil pomstít. A to tak, že hodně.

Mimochodem další "módní" věc. Vezměte nejobyčejnější gumový pérka, nalepte na ně ozdoby a hurá do prodeje!

A tento koutek hrůzy zakončíme největším zločinem páchaným hlavně značkami typu H&M, C&A, New Yorker... 

Připravte si pytlíky, přichází kus šatstva, při pohledu na nějž mám nutkání mlátit hlavou o chodník...

Souhlasíte se mnou v některých bodech? Případně co leze na nervy vám, ať už v oblečení či chování?

A protože jsem trošku narcis, tak vám sem hodím i fotku své maličkosti ze včerejška... 

Hláška, která mě vedla k oblečenoidní části článku:"Kašli na to a pojď se smát lidem jak normálně."

Mějte se krásně!

Podívej se, přečti si...:

Plán útěku (Escape plan) - Nejsem na akční filmy, vážně ne. Ale Plán útěku dávají zrovna v kinech a mě to překvapivě zaujalo. Tak jsem čapla přítele a vyrazili jsme. Doufala jsem, že to nebude úplná ptákovina a taky nebyla. Koupili jsme si lístky u nejprotivnějšího chlápka co v tom kině pracuje (no vážně. Za toto by se mělo vyhazovat. Existují desítky lidí, kteří by byli rádi, kdyby pracovali v kině, místo aby roznášeli letáky a usmívali by se na vás, jako byste jim vyléčili rakovinu, tak proč tam je někdo takovej?!) a vydali jsme se do sálu převážně zaplněného páry a dvojicemi kamarádů. 

Film byl o tom, že se jeden chlápek, Ray Breslin, živí tím, že se nechává zavírat do vězení a hledá cesty, jak z nich uprchnout. Dostane nabídku za hrozně moc peněz, aby šel do dalšího vězení, kde se to ale pokazí a on se nemá jak spojit s lidmi se kterými pracuje a aby to nebylo málo, celý tento komplex je postaven tak, aby se z něj nedalo utéct, jelikož se jeho ředitel řídí radami, které Ray vydal dříve jako knihu. Aby se od tam dostal, potřebuje pomoc. A tak se jeho přítelem stává další vězeň, Emil Rottmayer.

Musím říct, že se mi dlouho něco nelíbilo tak jako toto a radím vám dobře, dejte za to těch 150Kč, stojí to za to.

Nejsem jako vy, Jodi Picoultová - Toto je moc pěkná knížka, kterou jsem mamce sebrala z knihovny, ale i když ji nemám dočtenou, tak ji mohu jen doporučit.
Jacob, o kterém je celá kniha, je osmnáctiletý kluk, který má diagnostikovaný Aspergerův syndrom, žije s matkou a mladším bratrem. Kniha, i když se tváří jako detektivka, se spíše zaměřuje na Jacobův autismus a popisuje jeho zvláštní zvyky, pravidla a reakce na věci, které se vyskytují v každodenním životě, což oceňuji. Jacob se zajímá o forenzní vědy, zná nazpaměť snad všechny zákony, zkoumá doma otisky prstů a občas se objeví na místě, kde došlo k vraždě. Když někdo zabije Jacobovu lektorku Jess, on je jeden z podezřelých a dál se děj motá kolem důkazů a výslechů ohledně Jessiny vraždy. Každá kapitola je psána z pohledu jiné postavy (Jacob, jeho matka, jeho bratr, policista, právník.).
Je to hodně zajímavé čtení a pokud vás autismus nějakým způsobem zajímá, tak byste ji neměli nechat být.

Slečna Jairová - Včera jsme byli s děckama v divadle na této zvláštní hře a popravdě řečeno vůbec nevím, co si o tom myslet. Na jednu stranu to bylo geniální, chvílemi jsem měla fakt strach, nechyběl tomu vtip, ale na druhou to byla pytlovina plná, podle mě, zbytečných věcí, která nedávala smysl. Ale možná jsem to jenom nepochopila, že jo.
Slečna Jairová je šestnáctiletá dívka, která umírá na nemoc, které nikdo nezná původ ani léčbu. Po její smrtí vyráží její snoubenec hledat nějakého čaroděje, který ji opět probudí. To se ale neukáže jako dobrej nápad, protože Blandina (?) není jako předtím, ale asi ani předtím nebyla moc normální. Každopádně jí docela solidně jebe a rodina to přestává považovat za úplně nejlepší nápad...
Bylo to zvláštní. Celkově se mi to asi líbilo, ale bude to individuální záležitost a určitě ne pro děti.
Asi jsme puberťáci, ale myslím, že hlášky typu: "Vem mě pod svůj rubáš." a "Jako bych... cítila tvůj... tvrdý... kornatý úd..." už nikdy nezapomeneme. :D (Ve videu to najdete někde kolem čtvrté minuty.)

Lenost vládne Agátě

Protože musím po operaci nějakou dobu vydržet v klidu doma (no problem! Dejte mi notebook, peřinu, doplňujte mi jídlo a už nikdy neopustím své doupě.), tak jsem se celý tento týden válela, i když mi to trochu kazí fakt, že byly do středy ve většině škol prázdniny. Ovšem, mám v záloze další triumf... naši odjeli v neděli do Maďarska a dům zůstal v mé a bratrově péči. *ďábelský smích*

Toto samo o sobě by asi žádnou velkou pozornost nevyvolalo, proto přicházím s popisem mého dokonalého dne...

Ráno kolem osmé hodiny můj velký bratr odchází na brigádu, což mě nechává chladnou a spící. Říkejte mi Sněhurko. Já se probouzím o krásné dvě hodinky později, abych se patnáct minut protahovala a přemýšlela, jestli ještě budu spát, anebo teda vstanu. Většinou se mi nechce plýtvat časem a z postele vstávám, načež scházím do kuchyně pro něco na jídlo. Po návratu do pokoje si opět zalízám do peřin doufajíc, že mi nevychladly a beru na klín notebook. A tuto polohu zachovávám do doby, než mám žízeň/hlad/chci na záchod/mi někdo volá a musím pro mobil na stůl. Kolem druhé - třetí se zvedám z postele a moje dvě části vedou malou válku, jestli budu obědvat v pyžamu, nebo už by to bylo moc. Má méně lemroidní stránka vyhrává a jdu obšťastnit kuchyni svým kulinářským uměním. Kydnu obsah předchystaných krabiček na talíř a zbytek nechávám na mikrovlnce. Poté se donutím ke krátkému okruhu po venku s chlupatým salámkem a vracím se do svého království, kde setrvávám až do večera. Sleduju seriály, filmy, volám s pár vyvolenými na skypu... Poté zopakuji stejný proces jako při přípravě oběda, akorát s jiným pokrmem a pokračuji ve svém nicnedělání. Bratr se vrací někdy pozdě večer, ale já se z postele vyhrabu zase až ráno.
Přiznejte se, kdo z vás je na tom s aktivním přístupem k životu stejně jako já?