Na jeden den pirátem

Víkend se nesl v duchu seznamování s neznámými lidmi a cizím prostředím, aneb "oslava narozenin kamarádky mé kamarádky, kde budou její kamarádi". 
I přes moji nespolečenskou povahu mezi lidmi co neznám a častou neschopnost bavit se tím, čím se baví ostatní, jsem si to maximálně užila. 
Jediný nepříjemný moment, který mě docela rozčílil nastal v autobuse, kde řidič prodal mé kamarádce jízdenku za 30,-, když mě stála 72,-. Podotýkám, že byla úplně stejná! Jo, chlape, ty víš jak potěšit.


Zrak jako snad nejdůležitější smysl

Odmalička jsem měla na obou očích šedý zákal.

Šedý zákal - katarakta je nemoc oka, kdy se čočka zakalí a pacient vidí, jako by se díval přes špinavé sklo nebo pomalu zamrzající okno. Nemoc se dnes léčí nahrazením zakalené lidské čočky tenkou umělou čočkou.

Úplně bych neřekla, že jsem viděla jako přes špinavé sklo, ale ono se to moc nedá popsat. Prostě jsem viděla velký h... nic. 
Jako jedna z mála jsem se s tím narodila a konečně nadešel čas, aby mě toho definitivně zbavili. Umělou čočku do pravého oka mi dávali v květnu (myslím...) a včera mi zoperovali i to druhé. Mohla jsem si vybrat, jestli chci vidět do blízka a na dálku mít brýle nebo naopak. Z praktických důvodů jsem zvolila druhou možnost.
Ráno v sedm jsem měla být na klinice. Tak se taky stalo a rozkapali mi oči, přičemž si se mnou sestřička povídala o gymplech v Brně, že se její dcera nemůže rozhodnout. (Ano, personál bych chtěla hrozně moc pochválit. Konečně někdo, kdo se netváří jako bych mu snědla snídani.)
Operace měla proběhnout v celkové anestezii, protože jsem přece jen dítě a paní docentka měla strach, že bych neudržela oko v klidu. Vůbec mi to ale nevadilo, protože při lokální to lehce cítíte. 
Ten nejmilejší doktor, jakýho jsem kdy poznala mě teda uspal a tak po půl hodince mě probudili. Musím se přiznat, že jsem z nějakýho důvodu hrozně plakala a bolelo mě v krku z té trubky, kterou jsem v něm měla. Přehodili mě na lehátko a odvezli na chodbu, kde jsem po chvíli usnula. Po probuzení jsem se dívala oknem asi na tři operace - chuťovka. Každýmu kdo šel kolem jsem sdělila, že je mi dobře a chci jít domů a nikdo mě neposlouchal. Tak jsem se nudila dál, dokud pro mě výše zmíněný anesteziolog nepřišel, nevytáhl mi kanylu z ruky a nepustil mě se převlíct. 
Při čekání na mamku jsem si vyslechla co všechno mají s očima a s tělem všechny babičky, kterým zrovna rozkapávali oči. 
Pak už jsem jen jela domů a od té doby si užívám opečovávání.
Jinak z operace si nic nepamatuju, jen mě chvíli po ní řezalo a svědilo to oko, ale dalo se to vydržet. Plus ta ruka, ale komu dělá dobře, když má něco bodlý v ruce a visí mu z toho šňůra co vede k pytlíku s tekutinou, že...

Vezmeš si mě, Jacku?

Pokud je tu někdo, kdo má nějakou podobnou vadu zraku, nebo ho čeká jakákoli operace, tak se zbytečně nebojte. Doktoři ví co dělají a budete v pohodě! :)



A zakončíme to malým hudebním tipem...

Byt či ne-byt?

Buenas tardes, moji milí!
Pátek je u nás uklízecí den (teda, mamka něco dělá pořád, ale jen v pátek se k ní pravidelně přidávám). 
Nějak zjišťuju, že mi uklízení moc nevadí, ale nemám v sobě žádnej "spouštěč", kterej by mi hlásil, že je potřeba uklidit. To znamená, že si vesele a spokojeně žiji v prachu, zaházená věcmi. 
Tudíž nechápu, proč mamka každý odpoledne lítá jak hadr na holi, aby přivedla dům do perfektního stavu a mě k šílenství. 
A tak si každý pátek s vysavačem v ruce přísahám, že nikdy nechci dům. Nevidím na tom nic skvělýho. Pokud vás teda představa neustálýho uklízení a starání se nějak zvráceně neláká. Ale za to se nestyďte, existují stovky prapodivných úchylek a zájmů.
Pojďme si tedy sepsat malý seznam důvodů, proč nemít dům.

1. Náklady - co si budem povídat - všechno je tak strašně drahý! Pozemky, stavba domu/rekonstrukce... A přitom je na světě tolik krásných věcí, které jen čekají na mou peněženku. 
2. Úklid - myslím, že výše už bylo řečeno vše.
3. Zahrada - budete mi platit zahradníka? Fajn, sem se zahradou!
4. Zvířata - zdá se mi to, nebo je skoro povinnost mít psa, když máte dům? Omlouvám se všem, co ty čtyřnohý příšery zbožňují, ale... nemám ráda psy.
5. Moc místa - zní to trochu divně, ale výhodou bytu je na jednu stranu místo (nemyslím teď extrém typu šest dospělých v bytečku 2+1). Všechny děti se v telecích letech začnou "vzdalovat" od rodičů - přestanou se s nimi bavit, dívat na televizi... Maminka se stává jen kuchařkou a bankou (promiň, mami). Každopádně mi přijde, že když bydlí rodina v menším prostoru, tak spolu lépe komunikuje, nerozdělí se tolik na část dospělou, která se dívá na dokumenty a na část dětskou, která se schovává v pokoji.

A jak jste na tom vy? Radši vilu, nebo kamrlík? Případně mi dolů napište další bod do mého anti-casa listu.

Vzhledem k tomu, že bohužel nemám tolik zajímavých věcí co bych vám sdělovala mě napadlo, že bych třeba otevřela své nitro (ach...) a přidala vám sem pár občas-se-rýmujících slátanin. Co vy na to? :)

Teď vám jen přeji krásný a pohodový víkend!

A.

Všichni běžte do háje, nevyšel mi vztah!

Řekněte mi jednu jedinou věc - proč si proboha málem všichni myslí, že když se jednou zklamou, tak že už nemají šanci na další lásku?

Přijde mi, že je to velký trend této doby spolu s "depkama", které ale teď nebudu nijak rozebírat, Magda to tady napsala přesně.

Por ejemplo: Mladá slečna, kolem patnácti let se zamiluje. Začne se pokoušet onoho vyvoleného upoutat, ten si jí všimne a zjistí, že ji má vlastně taky rád! Ona je šťastná jako blecha, on taky. Vztah trvá první měsíc... Druhý měsíc... Třetí, čtvrtý... A máme z toho půlrok! Ano, už je to vážné. Bohužel kluk začne mít rád jinou/podvede/posune se jinam než je jeho přítelkyně a rozejdou se. Jejich společní přátelé se rozdělí na dvě poloviny - tým ona, tým on! A tím to všechno začíná.

Je smutná - chápu. Je naštvaná - chápu! Ale proč pak poslouchám řeči typu: "Všichni kluci jsou stejný svině!", "Už nikdy nebudu nikomu věřit...", "Nikdy nikoho nepotkám!"?

To aby se pak nikdo s nikým nerozcházel ze strachu, že by se ten druhej zabil.

Co se vlastně stalo?! Vždyť dotyčné ublížilo jedno tele, ne všichni kluci na světě. A upřímně, holky... Divíte se, že nemáte krásnej vztah s chytrým, rozumným klukem, ale vždyť každýho by odehnala nenávist k jeho pohlaví a melodramatický kecy. Prvních pár rozchodů je podle mě na citáty o tom, kolik jsme si toho prožily dost málo.

Všechny nás ta "pravá láska" dřív nebo později čeká a proč házet flintu do žita ve chvíli, kdy někomu nejsme dost dobrý. Přijde další a bude mnohem lepší než ten předchozí.

Bolí to, ale není to konec všeho.

Tím ale určitě nechci nijak nechci zesměšňovat žádný cit, nejsem zastáncem lidí, kteří vykládají, že v pubertě nevíme co je to láska a nemůžeme se zamilovat. Spíš mě rozčilují slečny, které v této věci hrají divadelní představení o rozpadu jejich života, i když všichni víme, - a i ony to určitě ví - že za půl roku se jim bude líbit ten "blonďák ze třeťáku".

Jak jsme se srazili

Už od úterka jsem balila oblečení, sháněla spacák a přemýšlela, jak co nejefektivněji zkombinovat oblečení, abych nezmrzla a v pátek jsem neohroženě vyrazila s krosnou na zádech vstříc novým dobrodružstvím (fajn, jenom autobusu). Po nekonečné cestě, která se k radosti mé i mých vyzvedávajících protáhla na tři hodiny, jsem v Chrudimi opustila svoje čestné místo u okýnka a zjistila, že celou dobu sedím několik řad za kamarádem, aniž by to jeden z nás tušil. Poté jsem s partou vedoucích dorazila do tábořiště a sraz našeho táborového turnusu mohl začít. 

Pátek večer byla klasika - oheň, špekáčky, kečup, chleba, sdělování si všeho, co se za ten měsíc událo a následný boj o místa co nejblíž u krbu. Později v noci se z toho pro vítěze nevyklubal úplně nejlepší nápad, jelikož si málem upekl nohy. 

Po krásných cca 5 hodinách spánku jsme se probudili do hrozné kosy, která ke všeobecnému nadšení trvala až do podvečerních hodin, kdy se změnila na ještě větší kosu. 

V sobotu se měl odehrát hlavní program a tak se taky stalo. Stihly se čtyři hry, ve kterých mezi sebou soupeřilo šest týmů složených z vedoucích i táborníků. 

Když se nehrálo, tak se povalovalo. Nejzajímavější disciplínou víkendu se stalo házení žaludů do vzdáleného kýblu. Jinak se chytal bronz přes tři vrstvy a rukavice, nebo se hrálo na kytaru. 

Večer proběhlo vyhodnocení her a neúspěšné týmy musely splnit úkoly zadané na začátku dne týmům vítězným. A tak se krčmou minutu ozývalo vytí, kterému říkali jódlování a až do neděle trvalo oslovování členů oddílu zelených "Vaše Veličenstvo" a vysekávání poklon. Dále pak ještě proběhla "spartakiáda" a divadlo na počest modrých, umývání nádobí a zpodobňování určitých vyvolených jako bohy. 

Kolem osmé - deváté hodiny se rozjela diskotéka, která nadchla i ledničku a ta pak vesele skákala do rytmu starších i novějších hitů. "Triskoška" trvala asi do jedné hodiny, načež jsme všichni zapadli do spacáků a odpadli.

Dnes ráno proběhla neoficiální soutěž, která spočívala v tom, že se člověk bude podílet na úklidu tábora jak nejmíň to půjde. V poledne už jsme se loučili a s rampouchy u nosů jsme se vrátili domů k čekání na léto.