Vybíjená, sprint, kliky, šplh, ježdění na kole... - moje noční můry. Nevidím nic záživného na gymnastice, posilování, nebo skoku do dálky a upřímně nikdy nepochopím nadšence, kteří vesele chodí čtyřikrát týdně na tréninky. V podstatě jediné sporty který uznávám jsou: lyžování a závodní polehávání. Ani jedno se však v tělocviku nevede a proto dneska přišla moje (zatím ne, ale určitě to není daleko) smrt. Běh na osm set metrů.
Na našem, mnou nenáviděném, školním hřišti to dělá něco přes tři kolečka. Náš milý profesor mi na mou námitku, že 'to určitě neuběhnu' odpověděl, že pak tedy chcípnu. Tolik k podpoře mého okolí. No, neměla jsem jinou možnost a tak jsem statečně vyběhla s ostatními, nedělajíc si naděje o jiném umístění než posledním. Má nejlepší kamarádka prokázala solidaritu, jako nikdy předtím a ploužila se se mnou vzadu většinu trasy, což však mým nohám ani plicím nepomohlo - stejně jako pobavení spolužáci pořvávající z okraje dráhy.
Avšak vytrvala jsem a ke svému překvapení jsem se ani jednou nezastavila. Můj drahý hrudník se z toho ale vzpamatoval až asi po hodině a půl a nohy mě bolí ještě teď.
Myslím, že nejvýstižnější byl po hodině komentář mé kamarádky: "Já bych mu udělala masáž obličeje... Lopatou."
